THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nenechte se zmást tvrzením o žánrovém zařazení těchto Poláků, které mají uvedeno na své Myspace stránce. „Ambient / Other / Rock“ svým způsobem sice poměrně věrně vystihuje dění na jejich druhém albu „Earthshine“, ale ve své podstatě máme co dělat s čistou ukázkou instrumentálního post-rocku. V tomto ohledu od TIDES FROM NEBULA (pozor, neplést s GIFTS FROM ENOLA!) nelze čekat nějaké specialitky, či odklony od přesně stanovené linie.
To však neznamená, že nahrávku lze šmahem vyřadit z pozornosti. Minimálně jeden soustředěný poslech by si totiž zasloužila. Poláci na ní sice žádnou novou revoluci nezvěstují, ale s faktem, že se jim velice dobrým způsobem podařilo pochopit podstatu jejich hudebního stylu, by snad neměl mít problém žádný s jeho vyznavačů. Osmička velice náladotvorných skladeb se nese na vlně pomalého rozjímání a postrádá nějaké dynamičtější prvky, jež by se snažily přerušit příjemné snění ať už rychlejším výpadem anebo jakýmkoliv jiným kontrastným momentem.
Za ty nelze považovat ani již obligátní vpády ostrých kytar, které v některých kompozicích doslova rozmetají na prach pečlivě sestavovanou a křehkou akustickou skládanku. V úvodu zmiňovaný ambient lze ve tvorbě TIDES FROM NEBULA vystopovat především ve formě různých subtilních intermezz, vytvářejících volně plynoucí předěly mezi nosnými motivy jednotlivých skladeb.
„Earthshine“ by se dalo charakterizovat jako kolekce ospalých skladeb, perfektně se hodících k polehávání v průběhu škaredého deštivého dne. Přestože se najde dost okamžiků, kdy přívlastek „ospalý“ nebude nejvěrněji vystihovat aktuální dění, celková koncepce desky jde přesně tímto směrem. Řeč je například o říznější „The Fall Of Leviathan“, která toho stihne nabídnout více než dost. Ostřejší úvod prostřídá zcela vyklidněná prostřední pasáž, jejíž gradace na sebe váže sílící zvuk kytar, až vše vyvrcholí v tradičním explozivním finále. Skladba ušita dle zaběhaných post-rockových šablon znalce asi příliš nepřekvapí, ale kouzlo svěží práce s gradací a celkový cit skupiny pro podobné kompozice jí odpáře jen málokdo.
Vše výše vyřčené ztvrzuje dvojice „Waiting For The World To Turn Back“ a „Caravans“, z nichž ta první je minimalistickou zvukovou návnadou s dominujícím zvukem křehké akustické kytary a druhá, na ni navazující, ještě více nořící se do světa miniauturních zvukových koláží, což však v tomto případě slouží jako předzvěst návratu do vyšlapaných post-rockových kolejí.
Skoro by se podle předchozích slov dalo usuzovat, že „Earthshine“ je nahrávkou unylou a tudíž i nevhodnou k jakémukoliv jinému poslechu, než je ten v poloze ležmo se zavřenýma očima. Jako takovou bych ji rozhodně doporučil, ale i přes značný počet zdlouhavějších pasáží nehybně hledících do nekonečné dálky, si album ponechává dostatečnou dynamiku a spád. Na tomto poli lze Polákům vyseknout hlubokou poklonu.
Druhý počin TIDES FROM NEBULA je záležitostí, která vám určitě připomene mnohé žánrové veličiny, jako jsou například starší PELICAN anebo třebas i SIGUR RÓS a v momentech, kdy se skupina pustí do klasického post-rockového poloakustického pidlikání, tak se okruh potenciálních vzorů výrazně rozšiřuje. Ani to by však nemělo být překážkou k tomu, abyste albu věnovali alespoň drobnou pozornost. Přinejmenším poslouží jako důkaz toho, že jím použité hudební postupy ještě vůbec nejsou vyčerpány.
Příjemně rozjímaná záležitost.
7 / 10
Adam Waleszyński
- kytara
Maciej Karbowski
- kytara, klávesy
Przemek Węgłowski
- basa
Tomasz Stołowski
- bicí
1. These Days, Glory Days
2. The Fall Of Leviathan
3. Waiting For The World To Turn Back
4. Caravans
5. White Gardens
6. Hypotermia
7. Siberia
8. Cemetary Of Frozen Ships
Earthshine (2011)
Aura (2009)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Mystic Production
Stopáž: 53:06
Produkce: Zbigniew Preisner
Studio: Preisner Studio
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.